Dílna Všech svatých, Brno

Jan Pavel II. Centru Aletti svěřil poslání být komunitou, která zkoumá dynamiku a vzájemné vztahy mezi křesťanskou vírou a současnou kulturou s ohledem na tradice křesťanského Východu a Západu tak, aby ze společného života bylo možné ukazovat Živého Krista. Setkání v duchu křesťanské lásky dává prostor tvůrčímu přístupu v odpovědi na výzvy dneška. Centro Aletti napomáhá k tomu, aby pravoslavní a katolíci východního a západního obřadu prohlubovali duchovní růst ve své vlastní církvi a v lásce k jedinému Kristu.

Marko I. Rupnik SJ

Opravdu se chceme stále více přibližovat našim východním bratřím, protože jsme hluboce přesvědčeni, že nás spojuje stejná víra.

Svatý Otec Jan Pavel II. při děkovné řeči za duchovní cvičení vedená Tomášem Špidlíkem SJ, Vatikán, 11. března 1995

https://www.cirkev.cz/cs/aktuality/210813sveceni-kostela-a-oltare-na-lutrsteku

https://vyskovsky.denik.cz/zpravy_region/po-rekonstrukci-zdobi-kostel-na-lutrsteku-i-pestre-mozaiky-podivejte-se-20210820.html

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/biskup-cikrle-posvetil-opraveny-kostel-na-poutnim-miste-lutrstek-u-nemcan-172906

Ve Starém Zákoně Noe
vyčkává holubici s ratolestí, znamení nového počátku života na zemi. V Novém
zákoně je obraz holubice již těsně spjat s působením Ducha svatého, v
aramejštině původně ženského rodu. Všichni evangelisté se shodují, že při
ponoření Páně v Jordánu, sestoupil na Pána Jěžíše, Božího Syna, Duch svatý v podobě
holubice. I zde se tak holubice stala znamením nového počátku.

My dnes při liturgii
také budeme prosit o Ducha svatého, při tzv. epiklesi, aby Duch svatý sestoupil
na dary, které přinášíme na oltář, a posvětil je, aby se staly Tělem a Krví
našeho Pána.

Tím se dostávám k
poslední části výkladu, k samotnému oltáři. Oltář je zde čtvercového půdorysu,
a poměrně masivní. Je totiž obrazem Krista, základního kamene každého chrámu i
života každého pokřtěného. Zároveň čtvercový půdorys oltáře odkazuje na to, že
spása Ježíše Krista se rozlévá do všech čtyřech světových stran. „Jděte do
celého světa a hlásejte evangelium.“

Po stranách se
nacházejí čtyři reliéfní obrazy. Na boční straně jsou znázorněny dvě ryby a na
protilehlé boční straně koš s pěti chleby. V čele se nachází oslavený obětovaný
Beránek, na straně u apsidy obraz prázdného trůnu, připraveného pro Spasitelův
druhý příchod.

Boční strany oltáře
s chleby a rybami odkazují na zázračné nasycení tisíců z evangelia sv. Jana.
„Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě rybky. Ale co je to pro
tolik lidí?“ ptá se apoštol Ondřej. K oltáři přistupujeme s našim málem a
nouzí, ale Kristus, podobně jako tehdy hladovějícím u Tiberiadského jezera, nám
dává míru plnou. Proto denně při slavení Eucharistie můžeme znovu zažívat toto
tajemství zázračného nasycení.

Přední a zadní
strana oltáře, obětovaný Beránek a prázdný trůn, odkazují na neustále napětí,
očekávání, ve kterém žijeme. Slavením eucharistie se totiž již dostáváme na
nádvoří nebeského Jeruzaléma, kde můžeme patřit na trůn oslaveného Beránka, jak
to popisuje sv. Jan Teolog v knize Zjevení. Ale na druhou stranu očekáváme
druhý příchod Páně, aby již konečně v plnosti zasedl na svůj trůn tak, „že
se sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi.“

Chtěl bych závěrem
poděkovat za celou Dílnu všech svatých v Rajhradě za důvěru nám vloženou při
hledání řešení návrhu této kaple, třeba se jednou podaří mozaikou dokončit také
oltářní stěna.

Kristus na kříži je zde znázorněn s otevřenýma očima a pohledem upřeným na Vás. Zvláště v ranně křesťanské ikonografii se autoři vyhýbali zobrazení Krista mrtvého a bez života. Býval zpodobněn vždy jako vítěz nad smrtí, jako Velekněz přinášející sebe v oběť, jak je tomu např. v Rabulově kodexu. Kříž má podobu stromu. Takovýto kříž se znázorňoval zvláště v době středověku na připomínku události, kterou nalezneme na prvních stranách Starého zákona. Když Adam pojedl ze stromu poznání, chtíc rozpoznat dobré od zlého, upadl do hříchu a následkem toho také přišel o přítomnost v ráji. Nový Adam, Pán Ježíš Kristus, proměňuje kříž, místo nejpotupnější smrti, v nový strom Života a poznání.

„Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“ (Jan6, 53-54)

Lidská touha rozpoznávat dobré od zlého je důsledkem dědičného hříchu a v tomto světě nedojde svého naplnění. Jedinou cestou do ztraceného ráje je Kristus: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (Jan 14,6)

Matka Boží ukazuje svými dlaněmi na Krista, k jeho probodenému boku, ze kterého se neustále skrze Eucharistii rodí Církev. Podobně to popisuje sv. Jan Zlatoústý:

,,Ze svého boku Kristus vytvořil Církev, jako vytvořil z Adamova boku Evu. Proto Adam, když hovoří o prvním člověku, říká: „Kost z mých kostí a tělo z mého těla.“ Tím nám naznačuje bok Páně. Vždyť jako  Bůh z boku Adama vytvořil ženu, tak nám dal krev a vodu ze svého boku a vytvořil Církev. Viděli jste, jakým způsobem se Kristus zasnoubí se svojí nevěstou? Viděli jste, jakým pokrmem nás všechny živí. Jako krmí žena toho, koho porodila, svým mlékem, tak i Kristus neustále živí svojí Krví ty, jimž dal život.“ Konec citace Na obraze zde tak máme Nového Adama a Novou Evu, Krista a jeho Matku.

Postavy Matky Boží a sv. Jana nám dále připomínají tzv. adopci u kříže. „Hle, Matko, tvůj syn. Hle synu, tvá Matka.“ Jan se stává adoptivním synem Matky Boží a ona je mu novou matkou. Podobně i my se pod křížem stáváme adoptivními syny Matky Boží, která nás bude vždy odkazovat k jedinému zdroji spásy, a to ke Kristu.

Matka Boží se tradičně na ikonách Ukřižování zobrazuje pod pravou paží Krista. „Po své pravici máš královnu, ozdobenou ofírským zlatem,“ zní v Davidově žalmu 44. Co se míní obrazem ofírského zlata? Plnost Ducha svatého, která v Matce Boží přebývala. Matka Boží byla a je opravdovou Schránou úmluvy. Když Izraelité nesli při svém putování Schránu úmluvy, byli si jisti Boží přítomností uprostřed svého lidu. Proto také obraz mozaiky Panny Marie je částečně překrýván svatostánkem. Matka Boží totiž jako první opravdový svatostánek nosila ve svém těle živého Krista.

Jistě jste si mnozí všimli lebky pod křížem. Ta nepřipomíná jenom název hory, na které byl Kristus popraven – Golgota, tj. v překladu Lebka. Tradičně byla Kalvárie chápaná jako místo, kde byl starý Adam pohřben. Apokryfní spis, který byl literárním podkladem pro klasickou ikonu ukřižování, popisuje: ­„Když Kristus zemřel, pukly skály a kapka Krve spadla až na lebku starého Adama, aby mu opět dala život.“ Evě jsou v této situaci vložena do úst slova: „Konečně jsem opravdu Éva (tj. matka živých). Doposud jsem totiž rodila své děti jen pro smrt, nyní budou mít podíl na životu věčném.“

Hovoříme-li o kříži, vzpomeňme na sen praotce Jakoba, tzv. Jakobův žebřík.  Podle vypravování Geneze musel Jakob uprchnout z domova před svým vlastním bratrem (Gen 28). Jednou měl sen: viděl, jak z nebe na zem sestupují andělé a od samého Boha slyší přislíbení zvláštní ochrany. Kříž je obrazem Jákobova žebře, po němž můžeme vystoupit vzhůru do nebeské slávy. Skrze Eucharistii máme neustálý přístup k obnovenému ráji. Skrze přijímání Kristova Těla a Krve máme možnost vystoupat až do Nebeského Jeruzaléma. Slavením proměnění chleba a vína na oltáři v Tělo a Krev Syna Božího je věřícím otevřen pohled na tajemství Nebeského Jeruzaléma. Země se pojí s nebem a skrze přijímání svátostí se otvírá život vezdejší životu věčnému.

V knize Zjevení sv. Jana autor vidí Nebeský Jeruzalém, zástupy vykoupených, uprostřed nich je trůn a na něm obětovaný Beránek. Beránek, v jehož Krvi si svatí doběla vyprali své šaty. Slavení Eucharistie nás už nyní přivádí do Boží přítomnosti, před Tvář Hospodinovu.

„Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář?“ (Žalm 42)

Co mají tedy společného horní obraz Nebeského Jeruzaléma a Krista ukřižovaného. Ve vizi Nebeského Jeruzaléma nebylo světla, ani slunce, které by svítilo ve dne: „To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.“ (Zjevení Janovo) Beránek byl jediným zdrojem a dárcem světla. Něco podobného se popisuje Evangeliu sv. Matouše:„  V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin.“ Aby i zde na Golgotě, byl Kristus jediným zdrojem Světla a Života, podobně jako je tomu v Nebeském Jeruzalémě.

Závěrem mi dovolte ještě několik slov k návrhu vašeho liturgického vybavení, oltáři a ambonu, které s mozaikou tvoří jeden výtvarný celek.

Oltář čtvercového půdorysu je obrazem Krista a jeho spásy, která se rozlévá do všech čtyřech světových stran. Po bocích jsou znázorněny dvě ryby a pět chlebů na připomínku zázračného nasycení tisíců. Když budete odcházet z kostela hlavním vchodem, můžete si povšimnout, že kříž z oltáře jakoby vyrůstá. Zpřítomnění Kristovy oběti na kříži je tajemstvím Eucharistie, které slavíme zde na oltáři. Každé utrpení v Kristu je určeno k tomu, aby v Něm bylo také jednou oslaveno.

Ambon se svým zaobleným tvarem má odkazovat na odvalený kámen, na němž usedl anděl a odkud poprvé v historii zazněla radostná zpráva o vzkříšeném – Evangelium.Proto každý kněz či diákon, když vystoupí na ambon, aby přečetl evangelium, se stává poslem – andělem, radostné zprávy. V horní části ambonu je z tohoto důvodu umístěna malovaná destička s obrazem anděla, který ukazuje svoji levou rukou směrem k oltáři – k prázdnému hrobu. ,,Proč hledáte živého mezi mrtvými, není tu, byl vzkříšen“

Kristus dveřmi pro ovce

Nad hlavním vstupem do kaple je
umístěna mozaika Vzkříšeného Krista. Ten v bílém rouchu ukazuje na své
rány.  Osazení Krista nad hlavními dveřmi
není náhodné, vychází z Písma, kde v Janově Evangeliu Pán hovoří o
podobenství o ovcích a jejich ohradě.

Řekl jim tedy
Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce.(Jan 10,7)

Já jsem dveře.
Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.
(Jan 10,9)

Oslavené rány

Kristus na této mozaice ukazuje
na své rány. Vstup do Kristových oslavených ran, do jeho smrti a vzkříšení, je
pozvánkou do života Církve skrze svátostný život.

 Svatý apoštol Pavel píše
v listě Římanům: ,,My všichni, kteří jsme byli křtem
ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím
křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus
byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem.“ 

K otevřenému boku stojí za
zmínku se vrátit opět ke sv. Jan Zlatoústý, který tento obraz dále rozvíjí:

,,Ze svého boku
Kristus vytvořil Církev, jako vytvořil z Adamova boku Evu. Proto Adam,
když hovoří o prvním člověku, říká: ,,Kost z mých kostí a tělo z mého
těla.“ Tím nám naznačuje bok Páně. Vždyť jako kdysi vzal Bůh z boku a
vytvořil ženu, tak nám dal krev a vodu ze svého boku a vytvořil Církev. Viděli
jste, jakým způsobem se Kristus zasnoubí se svoji nevěstou? Viděli jste jakým
pokrmem nás všechny živí.
Jako krmí žena toho, koho porodila svým mlékem, tak i Kristus neustále živí
svoji Krví ty, jimž dal život.

Kristus své věrné živí svým Tělem
a Krví, aby jim stále dával potravu k životu podobně, jako to dělá matka
svému dítěti. Otázka přijímání svátostí je pro věřícího křesťana otázkou života
a smrti.

,,Židé se mezi
sebou přeli: „Jak nám ten člověk může dát k jídlu své tělo?“ Ježíš jim řekl:
„Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev,
nebudete mít v sobě život.“ (Jan 6, 52-53.

Výzdoba presbytáře

Srdcem kaple je presbytář. Zde se také nachází
mozaika Nebeského Jeruzaléma, jak jej popisuje kniha Zjevení: ,,A potom jsem uviděl nové nebe – neboť
první nebe a první země zmizely a už není moře. A uviděl jsem svaté město, nový
Jeruzalém, který sestupoval z nebe, od Boha; okrášlilo se jako mladá
nevěsta ozdobená pro svého ženicha.“

Slavením proměnění chleba a vína během liturgického
slavení na oltáři v Tělo a Krev Syna Božího je otevřen věřícím pohled na
tajemství Nebeského Jeruzaléma. Země se pojí s nebem a skrze přijímání
svátostí se otvírá život vezdejší životu věčnému.

,,Anděl
mě přenesl v duchu na velmi vysokou horu a ukázal mi svaté město
Jeruzalém, který sestupoval z nebe od Boha, a s ním Boží sláva v něm
.Září jako převzácný drahokam, jako křišťálově průzračný jaspis. ….Chrám jsem
v něm vůbec neviděl, to proto, že jeho chrámem je Pán, Bůh vševládnoucí a
také Beránek. Město se může obejít bez záře, neboť je ozářila Boží sláva a jeho
lampou je Beránek … Potom mi ten anděl ukázal řeku Života, která byla jako
křišťál, která vyvěrala od Beránkova trůnu.“(Zjevení 21)

Beránek je středem celého výjevu a zpod jeho trůnu
vyvěrají prameny vod, které symbolicky stékají na oltář. Je zde symbolicky
naznačeno spojení liturgie církve oslavené (nebeské) a církve putující (zde na
zemi).

Motiv, použitý nad oltářem, tak jednoduše odkazuje
k tomu, co se na oltáři během liturgie slaví a čemu mají věřící během
liturgie účast.

V nice, kde se nachází svatostánek, tvoří
mozaika zlaté pozadí. Je to vyjádřením toho, že skrze přijímání Eucharistie máme
podíl na věčném životě, na ,,proudech řeky Života.“ Podobně zlatou mozaikou je
také ovinut oltář a ambon. V liturgii přijímáme skrze naslouchání Boží
Slovo a máme účast na Kristově oběti, smrti a vzkříšení. Bůh se k nám
sklání, abychom my mohli být Ním vyzdviženi.

Sochy svatých

Završení výzdoby tvoří sochy z původní kaple
(sv. Anny s Pannou Marií, sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého). Na hlavní
ose chrámu na svatostánku se nachází z výše zmíněných soch ta nejmenší, socha
sv. Anny spolu s Pannou Marií. I přes svoji velikost je tento Mariánský
motiv vhodným zakončením ikonografického výkladu k celé realizované
výzdobě. Matka Boží je vyvolená, Milostiplná, v ní přebývá plnost Ducha
svatého. Je živým obrazem člověka, v němž již byla dovršena jednota
lidského a Božího života. Proto závěrem uveďme úryvek z Mariánského Akathistu,
ranně křesťanské modlitby, kde se Církev k Matce Boží modlí těmito slovy:

,,Raduj
se, žebři, po kterém k nám sám Bůh sestoupil!

Raduj
se, moste, po kterém lidé ze země do nebe přechází!

Raduj
se, neboť ty jsi ráj, který plodí bohatou úrodu.“

Když Jahve přicházel k hořícímu keři, zakryl si Mojžíš tvář, aby nezemřel při pohledu na Jahve. O více jak tisíc let později se Boží Syn narodí člověku, milostiplné Marii, Matce Boží. Matka Boží se tak stala opravdovým hořícím keřem. Stále Pannou a přesto Matkou.Víra je plná těžko vysvětlitelných tajemství, proto tam, kde slova vysvětlení nepřichází, přichází nám na pomoc obrazy, básně, umění. Takovou básní je i starokřesťanská mariánský modlitba akatist:

Buď pozdravena, ty sama vytváříš Božího Stvořitele; buď pozdravena, ty sama dáváš život Původci života.

Matka Boží je obrazem Církve. A jestliže Matka Boží rodí Božího Syna jako Panna, pak také Církev rodí své syny a dcery panensky, aniž by zanechala ránu. Když tedy Bůh se sjednocuje s člověkem, nezanechává žádnou ránu, ale dává plnost a jednotu.

Juda se v Janově evangeliu Ježíše zeptal „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.” 

A jak k této jednotě dospět? Jak si nechat budovat ve svém srdci příbytek Boží? ,,Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.” přináší slova Krista evangelista Jan. Skrze přijímání Těla a Krve Páně se sytíme ze stromu, který přináší životadárné plody, sytíme se z Kristova oslaveného kříže. Proto také tento mozaikový kříž v závěru kaple. Kříž jako nový strom života ze ztraceného ráje, Kristus jako nový Adam, Maria jako nová Eva.Zde znázorněný benediktinský kříž má v sobě písmena, která znamenají :

C S S M L = Crux Sancta Sit Mihi Lux (Kříž svatý ať je mým světlem), N D S M D = Non Draco Sit Mihi Dux (drak, ať mi není vůdcem).

Závěrem mi dovolte poukázat na použité materiály. Mozaika je složena z především z mozaikářského skla, mramorů, travertinů, ale také ze zlata. Zlato dnes může působit jako jistý druh zbytečného přepychu. Zde stojí za zmínku slova Jana Damašského, který píše, že zlato, je nejlepší materiál pro vyjádření Boží svatosti.

Jan Damašský říká: ,,že totiž jediná modlitba, podobně jako jediná svíce, rozžíhá celé nebe.” Kéž tato mozaika stále září vašimi modlitbami a láskou k Tomu, který dává život.

,,A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, …

Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. …

chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek.

To město nepotřebuje ani slunce ani měsíc, aby mělo světlo: září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek. Jeho brány zůstanou otevřeny, protože stále trvá den, a noci tam už nebude.A ukázal mi řeku živé vody, čiré jako křišťál, která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova.

Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky, bylo stromoví života nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka; každý měsíc dozrává na něm ovoce a jeho listí má léčivou moc pro všechny národy.”

Obraz Beránka čerpá z tradice starého zákona. Při odchodu Izraelitů ze zajetí v Egyptě, při slavení paschy, měli zabít jednoročního Beránka a jeho krví si pomazat veřeje svých domů. Anděl smrti poslaný od Hospodina v těch domech, které veřeje, neměly pomazané, vyhubil vše prvorozené.

Podobně i dnes je nám nabízena záchrana. Skrze přijímání Těla a Krve Páně mažeme veřeje našich srdcí.

Prameny živé vody vytékající zpod beránkova trůnu, jak na mozaice můžeme vidět, stékají až na oltář. Skrze Eucharistii máme podíl na živé vodě nebeského Jeruzaléma.

Závěrem mi dovolte citovat pravoslavného teologoa Florovského:

,,Církev nám nedává návod, nýbrž klíč. Nenabízí se nám plán Božího města, ale způsob, jak do něho vstoupit. Může se stát, že někteří věřící zabloudí, protože neměli plán, ale vidět to město mohou všichni, mohou je vidět na vlastní oči, přímo, je pro ně připraveno. Ostatně, když budeme pouze studovat plán, riskujeme, že zůstaneme stranou a nikdy nic nenajdeme.”

autorský komentář pronesený po obřadech

Po mé pravé ruce, u sarkofágu otce biskupa Huyna vidíme tragickou scénu, převedenou do prostorového sochařského řešení. Zde zvláště je možné vidět  zármutek nad zesnulým synem v rukou vlastní matky. Syn je zde znázorněn bez života, je velký pátek a obloha ze zcela zatáhla. Scéna samotná nám příliš naděje nedává. Je to setkání s tragikou smrti a hříchu.

Zvláště v raném křesťanství se dlouhou dobu snažili vyhnout zobrazení ukřižovaného Krista, Krista bez života. Takovéto výjevy pocházejí až z doby středověku, zhruba od 13.století. Pokud se Kristus na Kříži zobrazoval, pak například s otevřenýma očima a byl oblečený ve velekněžském rouchu, jak tomu bylo např. v Rabulově kodexu z 6. století. Byl to Kristus triumfující na dřevě kříže. Kříž se tak stává novým stromem života a Kristus je nový Adam.

Proto doplnění této tragické sochařské scény u sarkofágu biskupa Huyna nacházíme na protější straně u relikviáře blahoslaveného Karla Habsburského. Panna Marie je zde opět trůnem Kristovým. Na jejích nohou radostně skáče její Syn a objímá ji. Je to okamžik jakoby těsně před polibkem.  Jelikož Maria je obrazem církve, je zde zachycená také mystická svatba mezi ženichem a nevěstou.  Kristus, Syn Boží, jako ženich Církve.  A právě v této scéně je to Pán, který těší, dává naději, že síla Ducha svatého dává překonávat i ty největší těžkosti jako jsou hřích či smrt.

To, co se stalo v životě Mariině, jsme povoláni žít také my. Nechat se naplnit Duchem svatým a být trůnem Kristovým. To, že Maria je milostiplná, plná Ducha svatého se obrazem znázorňuje jednoduše, barvami. Matka Boží má spodní plášť modrý. Modrá jako symbol lidství. Přes sebe má přehozený plášť červený, obraz Ducha svatého. Tím se chce říci, že Marie je člověkem oděným do milosti Boží.

Bratři a sestry, dnes tu na každé straně ukládáme dva muže šlechtického původu. Zvláště při této eucharistické slavnosti bych chtěl zdůraznit, že i my jsme povoláni být šlechtici. Skutečnými šlechtici toho nejvznešenějšího rodu. Ptáte se, jak je to možné?

Skrze příjímání Těla a Krve Páně se stáváme těmi nejbližšími příbuznými a dědici oslaveného Pána. Skrze eucharistii jsme povolání stát se královským kněžstvem. Kéž nám k tomu pomáhá přímluva blahoslaveného Karla Habsburského a biskupa Pavla Huyna.